Po
více jak třech dnech sedím sama. Nikdo se mě neptá na otázky,
nikdo po mě nic nechce a nikdo mi ani nedrbe nohy nebo třeba
nekňučí, že chce za mnou na postel.
Byly
mi asi 3 roky, když jsme poprvé jeli do Frenštátu pod Radhoštěm
pro štěně. Tehdy se jmenoval Rex a byl to ovčák. Jediné co si
ze dne kupování "mého" prvního psa pamatuji, bylo, že
syn známých, od kterých jsme ho kupovali, jedl neuvařené
špagety. Dodnes se nad tím pozastavuji a uvažuji.
Před
třemi dny jsem do Frenštátu jela znova. Spíše bych měla napsat
za Frenštát. Byl krásný slunečný den s mraky nad horami. Po
dlouhé době jsem se horám přiblížila a uvědomila si, v
jak krásné krajině bydlím. Jak kouzelné a zároveň děsivé
jsou lesy, a že stále neznám odpověď na otázku, kam jezdí
lidé, co bydlí na samotě u lesa, na nákupy.
Plním
si jedno z největších přání z mého „To do“ seznamu: Mít
něco, o co se budu starat, přijde mi to nejkrásnější na světě
a nebude mi to říkat mami. Splnila jsem si sen mít miniprase s
názvem PUG.
Byl
jedno z našich prvních opravdových tajemství. Po večerech jsme
leželi/seděli/vařili a sledovali fotky a videa mopsíků. Vždy,
když jsem nějaké viděla, nemohla jsem se zbavit pocitu, že je to
něco, co mě naplní štěstím úplně stejně, jako terasa v
Itálii u moře se sklenicí chianti a olivovým olejem.
Utratila
jsem peníze z výplaty, která mi ještě nepřišla, a koupila nám
Luigiho. Malý uzlíček štěstí, který se první den vůbec
nechtěl rozbalit. Byl ustrašené štěně a při každém zvýšení
hlasu nebo mých nesmyslných pohybech se vyděsil. Jak rychle se ale
něco tak malého a roztomilého může změnit ve zlo?
Když
jsem dnes přišla po práci a po zkoušce, měla jsem pocit, že
mojí malou klidnou a umazlenou Luigianku někdo vyměnil. Skáče,
škrábe, kouše a dovoluje si. Na těžce koupený záchod se možná
tak jen kouká a s radostí počůrá vše, co jí přijde do cesty.
Možná i proto jsme teď v oddělené domácnosti a já si mohu svou
sklenku Cabernetu Sauvignon "pre pohodu" (tak to stojí na
etiketě…) užívat sama.
V
hrnci se mi vaří omáčka, která už mi toho vína zase upila, a
na kterou vám musím dát recept.
Je
totiž více než TOP!!
Gnocchi
s rajčatovou omáčkou, zeleninou a tuňákem
Najděte
v lednici nebo si kupte:
1
balení gnocchi
3
plátky slaniny (já měla domácí)
2
výhonky jarní cibulky
2
stroužky česneku
1/2
cukety
1
rajče (čerstvé)
1
konzervu tuňáka
2
dcl červeného vína (zbytek si můžete dopít, anebo dolít!)
1
konzervu loupaných rajčat
1
lžičku sušeného kopru
1
lžičku chilli papričky
2
dcl červeného vína (zbytek si můžete dopít, anebo dolít!)
Vše
si nachystáme na kuchyňskou linku. Začneme systematicky s krájením
toho, co budeme potřebovat jako první. Nakrájíme si slaninu na
kostičky, jarní cibulku asi na centimetr dlouhé "stonky",
česnek na kolečka, cuketu na měsíčky a rajčátko na čtvrtiny.
Tuňáka necháme pořádně odkapat od oleje. Červené víno si
otevřeme a nalejeme si skleničku, kterou následně vložíme
na ústa a usrkáváme. Nemůžeme do jídla přeci přidat něco, co
nevíme jak chutná.
Slaninu
hodíme do rozpáleného hrnce a necháme vyškvařit. Poté, co
pustí šťávu, šťávu odlijeme a jarní cibulku s česnekem
vhodíme k vyškvařené slanině. Necháme to rozvonět (na mém
plyňáku je to otázka půl minuty) a následně přidáme cuketku,
kterou asi 2 minuty oprančujeme. Jakmile nám cuketka příjde
měkčí, přidáme rajče a klidně vzápětí tuňáka. 3
minutky promícháváme, ať se chutě sjednotí, a potom přilijeme
ten zbytek vína, co jsme zkoušeli usrkávat. Chvíli necháme dusit
(otázka asi 3 minut) a hned vyklopíme rajčatovou konzervu.
Přidáme chilli a kopr a pokličku a necháme probublávat takových
20 minut.
Mezitím
si můžete třeba hrát se psem, psát nebo uklidit ten nepořádek
co jste napáchali.
Asi
po 15 minutách si dejte vařit gnocchi do osolené vody. Pokud dělám
jiný recept, přidávám někdy do vody i kari. Přidá to gnocchi
zajímavou chuť. Psát jak dlouho vařit gnocchi tady nemá, dle
mého názoru, cenu.
Servírujeme
a papáme a pak umíráme přepapaností!
Žádné komentáře:
Okomentovat