sobota 8. dubna 2017

6 znaků začínající hospodyně!

 

Společné žití je jeden z nejtěžších momentu každého vztahu. Řekla bych, že u hodně vztahů to také rozhodne zda spolu můžou po zbytek života koexistovat a nebo by to prostě měli raději vzdát. Určitě bych nikdy v životě nedoporučila nikomu jít spolu bydlet až poté co máte svatbu. Co když přijdete na to, co vlastně tak hrozně na tom druhém nesnášíte a už bude pozdě, protože máte složitou předmanželskou smlouvu a společnou hypotéku.

My spolu budeme bydlet za chvíli už dva roky a z toho rok v harmonickém soužití v jednom bytě pouze s mopsem navíc. Někdy sice máme dny kdy potřebujeme být oba sami, ale nakonec stejně přijdeme na to, že to nejpříjemnější usínání a probouzení je vedle sebe.

Ráda bych ale řekla co nejtěžší na celém tomto koloběhu je pro mě. Ještě stále poslední měsíc mi je 21. Což znamená, že už jen to, že jsem uvrtaná v dlouhodobém vztahu je neobvyklé. I když jsem asi jedna z mála žen, která miluje vaření a kdyby to šlo vařila bych celý den každý den. Jsem jedna z mála, která si při umývání nádobí a věšení prádla uklidňuje myšlenky, tak i mě někdy přijde, že je toho prostě moc. Nejraději bych se vrátila k mamince, která mi vypere, nakoupí plnou ledničku a obskakuje stejně jako vždy když přijedu jen na dva dny domů (Ano vím, že to je ode mne hnusné, ale kdo nemá rád, když mu někdo podstrojuje - promiň mami :D )


A tak tady máte 6 znaků, že jste začínající hospodyně

(už to slovo hospodyně je hrůza)


1. Sadíte

Jste, mladí, nesvázaní a nemáte peníze. Máte pocit, že žít se dá jen z vaší lásky a tak to neřešíte. Neřešíte do té doby než si uvědomíte jak drahá je vlastně zelenina, jak drahé je maso a že potom vám nestačí po dvou nákupech váš pravidelný finanční příděl na jídlo. Koupíte si tedy hlínu a děláte pokusy ve stylu "Hmm, zasadím si chilli, to bude určitě nejpálivější z toho balkónového světla" nebo v mém případě "Hmm, koupím si všechny bylinky v květináči, které nabízí sortiment albertu a zasadím je do velkého květináče", protože živiny pro kytičky a kdo chce každé dva týdny kupovat nové bylinky v květináči.


čtvrtek 6. října 2016

Závist, závislost, láska..

A co když to co se tvářilo jako maličkost přeroste v něco velkého?

Nesnáším sociální sítě. Což je celkem ironie, když si uvědomím, že na většině jsem pravidelně aktivní a že vlastně teď tak trochu na jednu své pocity píšu.
Když jsem si někdy v osmé/deváté třídě zakládala svůj facebookový profil, nemyslela jsem si, že bych se na takové věci mohla stát závislá stejně jako většina mých vrstevníku. Že bych tam sdílela soukromé věci a nebo úspěchy, o kterých by měli vědět jen osoby nejbližší. Je tady tolik věcí, které nesnáším, ale přitom tam stále chodím.

Možná proto, že každý z nás potřebuje mít pocit té virtuální pozornosti. Jsme závislí na novinkách, které nás vlastně vůbec nezajímají a většinu našich životů jsme dokázali žít bez nich. Už někdy v 17 letech jsem na svou facebookovou zeď napsala status, že bych si hrozně přála ať se lidstvo vrátí k dopisům a pevné lince. Bože to bylo tak krásné!!!

Každý si držel své soukromí. Neměl v přátelích lidi, které vlastně vůbec nezná  a nebo mu jsou jedno a sleduje je jen proto ať má o čem mluvit s kámoškou u vína nebo kámošem u piva.
Když měl někdo vztah byli šťastní. Neřešili, že tam lajknul tu polonahou fotku, tam mu napsala jeho bývalá, tam byl označený na fotce o které se nikdo neměl dozvědět a tak.
Víte co je ovšem na této celé situaci nejsmutnější? Že lidé se bojím někoho si odstranit z přátel, protože si myslí, že se na ně dotyčný třeba naštve. Proto si píši statusy o tom jak zrovna Vás nesmazali z jejich tzv. přátel a jak by jste měli být rádi.
Neuvědomujeme si, že těmto lidem jsme stejně jedno jako oni nám a to, že na té kouzelné stránce už nejste přátele zjistí třeba až po půl roce..

WTF?


Bože pokud je toto svět do kterého mám dovést své děti, tak to nechci. Je to nechutné a při každé polonahé fotce nějaké slečny se mi chce plakat. Jsou jen závislé na pozornosti lidí, které neznají a potřebuji si zvýšit sebevědomí, protože jejich partner je nedokáže dostatečně pochválit. 

Je mi z toho světa zle, ale i tak si vyfotím své nové vlasy a dám jejich fotku na Instagram. Protože svět by se bez toho nemohl otáčet dál a ledovce by začaly tát rychleji. 


čtvrtek 2. června 2016

Do nového se starým..

Sedím na vyležené staré manželské posteli. V ruce držím čerstvý celozrnný rohlík s rosbeefem, (Už nejméně 5 let jsem neměla čerstvý rohlík se šunkou), a mezi nohama svírám Šeráka, krásně vychlazeného. Luigi pobíhá všude po pokoji a zkouší, které triko by použila jako pelech nebo která vařečka bude nejlepší na trénink jejich štěněčích zoubku. Všude jsou tašky a nevybalené věci. Děsí mne představa, že teprve za dva dny navážíme 75% vybavení a už teď jsme přeplnění (než se to vybalí, ovšem).


 Jsem tady a teď. Uvědomuji si, že se to děje a že to je krásné.



Když jsme spolu před více než rokem začínali randit, nevěřila jsem, že po roce budeme zařizovat náš vlastní byt. Je to sice opět jen přestupná stanice za sny, ale to je jedno. Budeme mít vlastní balkon, novou koupelnu a hrozně hipster obývák. Když se pohádáme nebudeme vedle sede ležet na 4 metrech čtverečných, ale budeme moci každý bouchnout dveřmi a jít do vlastního území. Hlavně, bude to naše štěně mít pořádný prostor a nebude omezeno na pár metrů v pokoji, kde žijeme ve třech.

Dojídám rohlík se šunkou a slyším jak mě volají ty nedoškrábané zdi. Fuuuh. Už jdu holky. Už se totiž těším až nebudete špindíry, ale nové Miss World a budu mezi vámi dostávat inspiraci pro další životní sny a přání.

BOŽE JAK JÁ SE TĚŠÍM!

sobota 28. května 2016

Slasti i strasti s princeznou z rodu Mopsíku..

Sedím pod postelí, na mých natažených nohou spinká Luigi, která mi tím zablokovala levou ruku. nemám u sebe nic na pití, učení je po mé levici a tím pádem na něj nedosáhnu (dobře, to mě zase netrápí) a já začnu uvažovat, co všechno se změnilo za poslední dva týdny, kdy mi tento malý ďábel spí na klíně alespoň jednou denně.
Kdy oddychuje a já vím, že je vše v pořádku a mohu na chvilinku oddechnout i já. Pokud si myslíte, že štěnětem oddálíte pořízení dítěte. Je to naivní. O MŮJ BOŽE TO JE NAIVNÍ!!! 


Krásy i strasti při pořízení toho nejmazlivějšího plemene.. 

úterý 17. května 2016

Poprvé jsem si pustila holku do postele..

Po více jak třech dnech sedím sama. Nikdo se mě neptá na otázky, nikdo po mě nic nechce a nikdo mi ani nedrbe nohy nebo třeba nekňučí, že chce za mnou na postel. 

Byly mi asi 3 roky, když jsme poprvé jeli do Frenštátu pod Radhoštěm pro štěně. Tehdy se jmenoval Rex a byl to ovčák. Jediné co si ze dne kupování "mého" prvního psa pamatuji, bylo, že syn známých, od kterých jsme ho kupovali, jedl neuvařené špagety. Dodnes se nad tím pozastavuji a uvažuji. 

Před třemi dny jsem do Frenštátu jela znova. Spíše bych měla napsat za Frenštát. Byl krásný slunečný den s mraky nad horami. Po dlouhé době jsem se horám přiblížila a uvědomila si, v jak krásné krajině bydlím. Jak kouzelné a zároveň děsivé jsou lesy, a že stále neznám odpověď na otázku, kam jezdí lidé, co bydlí na samotě u lesa, na nákupy. 

Plním si jedno z největších přání z mého „To do“ seznamu: Mít něco, o co se budu starat, přijde mi to nejkrásnější na světě a nebude mi to říkat mami. Splnila jsem si sen mít miniprase s názvem PUG



pondělí 9. května 2016

chvíli hromada Italů, chvíli hromada Merlotu..

Po třinácti hodinách sedím na křesle, v poslední dva týdny, naší kuchyni. Pod křeslem se na mě usmívá Merlot Chenet z Billy ze slev za 69,- a na lince mi leží Gnocchi za 17,-...


čtvrtek 28. dubna 2016

Ve snu, v Itálii, v kuchyni.. kde jen chci!

Sedím v černých letních šatech až na zem, koukám se na západ slunce a vítr mi příjemně hladí pramínkami vlasů tvář. Po pravici mi stojí sklenka červeného vína (myslím, že to je chianti), v dáli se slunce ztrácí na obzoru a já plná štěstí a spokojenosti můžu konečně začít...

A proč Vaši vysněnou zemi milujete vy? 

Pokračujte a čtěte ↓