Položila jsem vřeštící budík, který nám oznamoval, že pár pater pod námi na nás čeká neskromná berlínská snídaně. S prvním posazením na postel jsem začala uvažovat co se to v tu noc stalo. Jak jsme se vůbec dostali na pokoj, když jsme stáli v nultém patře, kde končily schody a pro nás i veškerá naděje na přežití?
Ale vezmeme to pěkně od počátku!
Byl krásný západ slunce a my konečně po asi 5 hodinách cesty z Prahy přijížděli do našeho vysněného Berlína. Obloha byla růžová tím jak se s námi loučilo slunce a letadla na ní vypadaly, nebojím se říct, poeticky. My vypnuli přátelé na naších obrazovkách a kochali se ulicemi, nebo spíše dálnicemi. Vyhlíželi jsme dominanty Berlína a plánovali, jak se dostaneme na hotel, a do kterého klubu teda večer zapadnem.
Cesta na hotel, ubytování a naše "večeře" v podobě baget z autobusu (Ano doopravdy jsme studenti a doopravdy nemáme na jídlo), nejsou až tak podstatné. I když jsme si u toho užili pěkně propocená trička a pár propadlých/zoufalých obličejů.
Náš večerní výlet začal nenápadným popíjením Jim Beam(a) na hotelovém pokoji. Hudba, whiskey a spodní prádlo. No nezní to jako z videoklipu? Po značném společenském unavení na pokoji jsme konečně vyrazili do víru velkoměsta. (A to, že pro nás OLOMOUČÁKY to velkoměsto fakt bylo!). Již na přechodě jsme potkali tak milé a přátelské němky, že jsme to nemohli nechat bez výměny kontaktů. Ano i za 6 minut cesty do klubu se toho dá stihnout doopravdy hodně.
Jsme tam. House of weekend byl nepopsatelný. Nebo možná pro mě samotnou je nepopsatelný, protože si krom té obrovské terasy nic moc nepamatuji. Jako správní čecháčci jsme si u baru dali pivo (bylo samozřejmě nejlevnější) a šli jsme tančit, užívat si sami sebe a utíkat na střechu a kochat se Berlínem.
Vše začalo, když jsme chtěli domů. Šli jsme pochopitelně ke schodům na které nás, ale pan vyhazovač nechtěl pustit. Popravdě mně to bylo asi párek. Moc si nějaký stres nepamatuji, ale má drahá polovina si ve svém stavu uvědomila kde jsme, kolik je v tomto státě dle médií uprchlíku a kolik nebezpečí nám může hrozit. V té chvíli mě popadl za ruku a při nepozornosti ochranky jsme proběhli do bezpečí 14 pater. Asi v polovině úniku jsem se zhroutila na schody a byla jsem odhodlaná, že zůstanu kde jsem jak jsem byla vyčerpaná. Ovšem můj přítel je takový kavalír, že zařval "Lásko pojď! Já tě tu umřít nenechám!".Následně jsem popadla ještě tak milión záchvatu a když jsme konečně přiběhli do nulťáku, konečně tam, kde nás měl čekat únik a bezpečí. NIC! POUHO POUHÁ ZEĎ! 14 pater a v 0 pouze bílá zeď a žádné dveře. Poslední co si pamatuji je jak vybíháme před klub a utíkáme pryč. Jo a abych to vysvětlila. Ten můj drahý si celou dobu myslel, že jsme se stali obětmi teroristického útoku a vyhazovači nás nechtějí pustit, protože nás chtějí zabít. Ovšem bylo to mnohem jednodušší. Hned v tom klubu stačilo zahnout do jiné uličky, kde byly 4 výtahy, kterými se jezdilo jak nahoru, tak dolů..
Berlíne byl jsi krásný! Děkujeme!
Nevěřili by jste jaký příběh dokážeme k této fotce vyprávět.
Jo a ta snídaně byla doopravdy tak božská jak jsme si vysnili!
A nezapomeňtě si dát v Berlíně pravý a nefalšovaný Currywurst !! Bez něj to není pravý výlet.
My si ten náš dali až poslední hodiny v hotelu.
Byla to láska na první sousto.
Žádné komentáře:
Okomentovat