Vlastně jsme si ty životy překopali navzájem. Je legrační, že když studujete v jiném městě, kde vás nikdo nezná je vše jednodušší. Nikdo si o vás nedělá ukvapené závěry. Vy sami si o nikom nic neříkáte a když potkáte kohokoli na ulici usmíváte se na něj. Je vám jedno jestli má značkovou kabelku, sluneční brýle nebo třeba je to bezdomovec..
Po roce ten byt miluji a zároveň z hloubi srdce nenávidím..
Stěhujeme se. Spolu. Už na druhý byt. Jsme mladí a nemáme na co čekat.
Nebo máme?
Pokračujte a čtěte ↓↓↓
Vzpomínam si na své druhé zkouškové. Šla jsem po celodenním učení domů z knihovny a potřebovala jsem ještě stihnout večerku kde si koupím ten hrozně cukrový BigShock a něco nezdravého (zkouškové je zlo a kdo nepřibírá, tak ten lže!). Před večerkou stál starý pán. Starý pán strhaný životem, který se myl možná tak naposledy v řece při prvním teplém dni. Ve svém starém městě bych na toho člověka odsekla a ještě hodila opovrživý pohled. Toho dne jsem ale na jeho otázku: "Slečno nedáte mi pár korun?", nahodila úsměv a vytáhla asi 15 korun (i když vím, že to neměl na chléb, ale na toho Radka za 13,- Korun českých)..
Nebudu vás tady balamutit. Po dalším roce v Olomoucí a ročním žití na náměstí už se neusmívám. Neházím ani opovrživé pohledy. Strachem raději koukám do země a zrychlím krok na 40km za hodinu.
Je zajímavé jaké maličkosti můžou lidem změnit život. Když už ne změnit život tak třeba jen změnit konec samotného dne. Málo kdo si uvědomuje, že každý den je dar a že vše co se dá stihnout dnes se dnes má udělat.
Sama odkládám věci.. "zacvičit si půjdu až zítra", "na ten pohovor odepíšu až ráno, teď už to je blbé..", "nebudu s ním mluvit dneska, už mě naštval dost!".
Proč to odkládat? Proč nezměnit naše jednání a někdy i život o těch pár hodin dříve.
Kdybych já nevzala odvahu jednoho horkého srpnového dne a nezavolala mu jestli se mnou nejde bydlet, kdo ví, kde bych teď byla.
Teď jsem v nebi. Teď jsem šťastná!!
Začněte už teď! Ikdyž je třeba 11 hodin večer..
Žádné komentáře:
Okomentovat